Článkem nazvaným “Věcná příslušnost civilního soudu ve věcech obchodních závazkových vztahů dle ratione valoris” publikovaným v Bulletinu advokacie č. 7-8/2012 poukázali jeho autoři na problematiku nejednotné judikatury vrchních soudů ve věcech rozhodování o věcné příslušnosti soudů v případech, kdy žalobce (podnikatel) uplatňuje žalobou vůči žalovanému (také podnikateli) nárok na zaplacení částky převyšující 100 000 Kč. Předmětný článek upozornil na straně jedné na ustálenou judikaturu Vrchního soudu v Praze, který v intencích svého usnesení ze dne 18. 11. 2010, spis. zn. Ncp 2505/2010, uvádí, že pro použití § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 občanského soudního řádu je třeba samostatné posouzení každého nároku zvlášť, neboli pokud žádný z uplatněných nároků nepřevyšuje hranici 100 000 Kč, bylo by spojení ke společnému řízení před krajským soudem obcházením pravidel věcné příslušnosti. Na straně druhé článek zmiňuje tehdy odlišný přístup Vrchního soudu v Olomouci, který zastával právní názor opačný. Na základě zásady dispoziční, zásady hospodárnosti a rychlosti řízení, jakož i přípustnosti tzv. objektivní kumulace (tj. slučování více nároků do jedné žaloby), Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 26. 01. 2012, spis. zn. Ncp 63/2012, judikoval, že “rozhodným kritériem pro určení věcné příslušnosti soudů je skutečnost, zda peněžité plnění požadované žalobcem převyšuje částku 100 000 Kč či nikoliv.”
Na citovaný článek navázal v Bulletinu advokacie č. 4/2013 Mgr. Tomáš Jakubík, který v článku nazvaném “Ještě jednou k věcné příslušnosti soudů ve sporech z obchodních závazkových vztahů” upozornil na změnu judikatury Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu zásadní korekce oproti dosavadní judikatuře tohoto soudu. Autor ve svém článku cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 04. 09. 2012, spis. zn. Ncp 1009/2012, v němž Vrchní soud v Olomouci “akceptuje” judikaturu Vrchního soudu v Praze a ztotožňuje se s výše uvedeným právním názorem Vrchního soudu v Praze, jak byl tento judikován v jeho rozhodnutí ze dne 18. 11. 2010, spis. zn. Ncp 2505/2010. Autor uzavírá svůj článek vyslovením přání konečného sjednocení “judikatury obou vrchních soudů” a tedy “sjednocení dosud velmi rozdílné rozhodovací praxe okresních a krajských soudů v Čechách a na Moravě.” Nezodpovězenou otázkou prozatím zůstává, zda toto sjednocení judikatury odpovídá platné právní úpravě občanského soudního řízení, a pokud ano, zda nejde o znevýhodňující prvek na straně věřitele obchodního závazkového vztahu.
Následující příspěvek má za cíl navázat na shora uvedené články, a to především popisem některých (bohužel zřejmě ne všech) negativních důsledků judikatury Vrchního soudu v Praze představované rozhodnutím ze dne 18. 11. 2010, spis. zn. Ncp 2505/2010. Přípravu žalob na zaplacení peněžitého plnění a zastupování klientů z řad podnikatelů ve věcech, kdy toto plnění v souhrnu přesahuje částku 100 000 Kč, totiž zasahuje nepříjemný fenomén postupu soudu podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. vyloučení nároků nepřesahujících částku 100 000 Kč k samostatnému řízení. Nároky nepřevyšující 100.000,– Kč jsou následně předkládány vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a odst. 2 věty první občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že s tímto dosti neobvyklým (a jen obtížně pochopitelným) jevem se autoři setkali v případech, kdy předmětem žaloby bylo několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se stejným skutkovým základem, z nichž některé přesahovaly částku 100 000 Kč, jiné naopak nikoli. Dále je třeba poznamenat, že ze všech krajských soudů se autoři s tímto postupem setkali (zatím) pouze u Městského soudu v Praze. Výše uvedenou soudní praxi lze demonstrovat na následujících dvou příkladech.
V prvním případě byly žalobou uplatněny tři nároky na zaplacení kupní ceny dodaného zboží, z nichž jeden přesahoval částku 100 000 Kč, zbylé dva nikoli. Městský soud v Praze, k němuž byla podána žaloba, prvním úkonem vůči účastníkům rozhodl usnesením ze dne 18. 03. 2013, č. j. 46 Cm 24/2013-8, tak, že ony dva nároky nedosahující částky 100 000 Kč vyloučil ve smyslu § 112 odst. 2 občanského soudního řádu k samostatnému řízení “s tím, že poté bude věc podle ust. § 104a odst. 2 věty první o.s.ř. předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti.” Následně vydaným platebním rozkazem se soud vypořádal pouze s nárokem převyšujícím 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o vyloučení není odvolání přípustné, žalobci nezbylo, než se vyjádřit k předložení věci (oněch dvou nároků) Vrchnímu soudu v Praze a pokusit se tak (zřejmě neúspěšně) výše uvedenou judikaturu tohoto soudu prolomit. Jelikož všechny tři žalované nároky byly uplatněny v měně euro, je vhodné doplnit, že žádný z nich se v přepočtu na koruny nepohyboval v blízkosti hranice 100 000 Kč.
Druhý z případů, v němž Městský soud v Praze vyloučil část žalovaných nároků k samostatnému řízení a rozhodnutí o příslušnosti o těchto nárocích předložil Vrchnímu soudu v Praze, je principiálně totožný. Pozoruhodný je tím, jak se nalézací soud vypořádal s přepočtem kupní ceny (původně v euro) na koruny české. Žalobce pro přepočet měn použil kurz ČNB platný ke dni podání žaloby, což byl zároveň den dojití žaloby k soudu, a tedy den zahájení řízení (srov. § 82 odst. 1 občanského soudního řádu). Městský soud v Praze zjevně pro zjištění kritéria hodnoty uplatněných nároků použil jiný kurz, když k samostatnému řízení vyloučil i nároky, které za použití kurzu žalobce přesahovaly (byť mírně) částku 100 000 Kč. Podmínky postupu podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu jistě nebyly dány, když veškeré uplatněné nároky byly totožné z hlediska účastníků, podmínek dopravy do místa určení, jakož i z hlediska druhu odebraného zboží – vodních melounů.
Autoři považují za správné, aby přepočet měny uvedené v petitu žaloby byl proveden ke dni zahájení řízení a nikoli někdy o mnoho dnů či týdnů později, kdy se žaloba dostane na stůl příslušnému soudci či jiné pověřené osobě. Ve druhém případě by možnost a de facto též povinnost žalobce podat žalobu k příslušnému soudu závisela na okolnostech žalobcem zcela neovlivnitelných, a to jednak na nepředvídatelných změnách převodních kurzů a dále na okamžiku, kdy se příslušný soudní senát začne žalobou zabývat a jednotlivé žalované nároky přepočítávat. Případný argument o tom, že dle § 104a odst. 1 občanského soudního řádu zkoumá soud věcnou příslušnost kdykoli za řízení, by zřejmě vedl k absurdním závěrům, jelikož nepředvídatelnost vývoje měnových kurzů by žalovaný nárok mohla uvrhnout do nekonečné spirály posuzování věcné příslušnosti.
Autoři s vylučování skutkově velmi podobných věcí nesouhlasí a považují tuto praxi za velmi nepříznivý důsledek výše uvedené judikatury Vrchního soudu v Praze (spis. Ncp 2505/2010). Advokát posuzující věcnou příslušnost před podáním žaloby dříve věděl, že výklad § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 občanského soudního řádu byl odlišný v obvodu Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci (tak tomu bylo alespoň před výše zmíněnou změnou judikatury Vrchního soudu v Olomouci), a mohl dle toho postupovat. Vylučování nároků nedosahujících částky 100 000 Kč k samostatnému projednání lze vnímat jako vysoce formalistický výklad zákona vedoucí k nadměrné zátěži a právní nejistotě, a to nejen na straně žalobce). Jinými slovy odlišná judikatura vrchních soudů byla sice nevhodná, avšak z hlediska účastníků adaptabilní. Nynější “vylučovací” praxe jde zcela proti smyslu řádné, rychlé a účinné ochrany práv účastníků řízení.
Autoři ve výše nastíněné problematice přísného (a navíc v praxi nepřesného) oddělování společně uplatněných a souvisejících nároků na zaplacení peněžitého plnění a následného vylučování těch či oněch nároků k samostatnému řízení spatřují především podstatné oslabení volné dispozice žalobce s předmětem řízení. Jistě za těchto podmínek nelze o žalobci prohlásit, že je tzv. dominus litis, když mu není umožněno, aby se obrátil na soud (především na soud krajský), má-li za žalovaným pohledávku v souhrnu převyšující částku 100 000 Kč, když z hlediska jazykového výkladu pozitivního práva věcná příslušnost krajského soudu není zpochybněna. Praxe podporovaná judikaturou Vrchního soudu v Praze navíc vede ke zjevnému porušení zásad rychlosti a hospodárnosti řízení. Těžko lze hovořit o rychlé a účinné ochraně práv účastníků (tj. práva žalobce na zaplacení peněžitého plnění), pakliže je tento nucen absolvovat de facto totéž řízení dvakrát a navíc ještě několik měsíců trpělivě vyčkávat rozhodnutí vrchního soudu o posouzení věcné příslušnosti části žalovaného plnění. Je zřejmé, že v prostředí podnikatelských vztahů obchodních společností často výsledná soudní rozhodnutí představují pouze deklaratorní projev vůle orgánu veřejné moci bez reálné šance na vymožení dlužného plnění.
Je dále otázkou, do jaké míry je tento postup v souladu s ústavně zaručeným právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, které pro orgány veřejné moci vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S tím souvisí otázka, zda lze výklad § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 občanského soudního řádu prosazovaný nyní již oběma vrchními soudy z hlediska obecného posuzování práva na spravedlivý proces nadřadit právu na včasné projednání věci. Z hlediska určování věcné příslušnosti se do popředí dostává též problematika ohrožené právní jistoty účastníka řízení, jehož nároky uplatňované žalobou (ať už oprávněné či nikoli) jsou odsouvány do pozadí a na jejich úkor se soudy primárně věnují posuzování věcné příslušnosti. Ústavní soud ČR upozornil ve své judikatuře na to, že “ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež nezanedbatelnou měrou spolupodmiňuje ve společnosti vnímaný stupeň právní jistoty, náleží k těm, jejichž splnění je mj. jednou ze záruk posilování důvěry v právo a stimulem pro jeho dodržování ze strany občanů, při vědomí toho, že se jedná o oboustrannou projekci, neboť obsah právního řádu je stejně závazný jak pro stát, jenž z uvažovaného pohledu má vrchnostenské postavení, tak pro občany, jimž státní moc slouží, a to nejen v abstraktní rovině, nýbrž především ve svém praktickém uplatnění, protože řádný výkon spravedlnosti je třeba také chápat zejména jako i včasnou ochranu práv, neboť řádná realizace (aplikace) práva soudní mocí je, nikoliv v poslední řadě, i dostatečnou zárukou pro náhled a přesvědčení občanů uznávajících řádný pořad úsilí o dosažení práva, že se lze na justici spolehnout a na ni s důvěrou, coby respektovaného arbitra, přenést řešení sporů“.
Pochybnost autorů o souladu judikatury Vrchního soudu v Praze a navazující judikatury Městského soudu v Praze s právem na spravedlivý proces (srov. článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i tam, kde jde o nároky osobně, věcně, časově i jinak související, podporuje nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. října 2012, spis. zn. I. ÚS 339/11. Ústavní soud spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v postupu “obecného soudu, který nebere v úvahu podmínky tzv. objektivní kumulace několika nároků, nepostupuje podle § 112 občanského soudního řádu, což vyústí v diametrálně rozdílnou úspěšnost obsahově zcela shodných žalob téhož žalobce.”
Vážnost situace z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených práv daných Listinou základních práv a svobod autoři spatřují též v následující věci. Rozhodování o věcné příslušnosti v obchodních závazkových vztazích se ve většině případů odehrává bez vleklých průtahů ze strany soudní moci (byť čekání na rozhodnutí o věcné příslušnosti v délce jednoho roku není výjimkou). Problém dle autorů spočívá v početnosti případů, kterých se problém určení věcné příslušnosti týká. V podnikatelských vztazích, zejména tam, kde si smluvní strany ujednaly odběr zboží tzv. “na fakturu”, je překonání částky 100 000 Kč otázkou poměrně krátkého času a lze se tedy domnívat, že věcná příslušnost soudu bude hrát roli v podstatné části soudních sporů o peněžité plnění v obchodních věcech. Kritizovaná judikatura navíc neřeší poměrně časté situace, kdy na základě jediné objednávky je dodané zboží vyúčtováno několika dílčími fakturami, či naopak kdy zboží objednané na základě více objednávek, je dodáno na základě jediného dodacího listu a vyúčtováno jednou fakturou.
Složitost situace advokáta zastupujícího žalobce není třeba zvláště zdůrazňovat.
Přeje-li si klient u soudu uplatnit několik skutkově souvisejících nároků, z nichž některé částku 100 000 Kč přesahují a jiné nikoli, problémům určování věcné příslušnosti se lze zřejmě vyhnout pouze podáním dvou žalob tak, aby každý soud (krajský i okresní) obdržel pouze jemu náležející nároky. Není třeba dodávat, že taková praxe zcela zbytečně navyšuje náklady řízení, zvyšuje časovou i administrativní zátěž advokáta a jeho kanceláře (dvojí příprava žaloby, nejméně dvojí účast na jednání, dvojí vedení spisu, případně dvojí fakturace, cestovní výdaje, atd.). Negativní dopady pak nejsou pouze na straně účastníků řízení, jelikož vyloučení věci k samostatnému projednání způsobí, že věci se věnuje jednak soud, jemuž žalobce žalobu zaslal (zpravidla půjde o krajský soud, bude-li advokát žalobce příznivcem dřívější judikatury Vrchního soudu v Olomouci), dále pak soud, jemuž bude část nároků postoupena k samostatnému řízení, a konečně též příslušný vrchní soud, který obligatorně rozhoduje o věcné příslušnosti podle § 104a odst. 2 občanského soudního řádu. O možné roli odvolacích soudů snad raději ani nehovořit. Vyloučit nelze ani rozdílná rozhodnutí ve skutkově velmi souvisejících věcech, neboť například otázka unesení důkazního břemene o tom, zda byly ony melouny nebo dlaždice skutečně dodány a převzaty, může být v konečném důsledku posouzena rozdílně. V neposlední řadě je třeba všechno vysvětlit klientovi, který je sice zvyklý na ledacos, ale ani u něj není samozřejmé, že pochopí rozmary vrchních soudů a smysl půtek justice a odborné veřejnosti o věcnou příslušnost. Očekávat pochopení u zahraničních klientů, kteří byli léta zvyklí, že dosud jednotně žalovaný nárok bude nyní žalován dvakrát, je téměř vyloučeno.
Z výše uvedeného vyplývá, že autoři se s posunem judikatury Vrchního soudu v Olomouci neztotožňují a příklon tohoto soudu k judikatuře Vrchního soudu v Praze nepokládají za šťastný. Lze souhlasit s kolegou Mgr. Tomášem Jakubíkem v tom, že judikatura je nyní zřejmě sjednocená. Otázkou zůstává, zda sjednocení proběhlo tím správným směrem. Praxe vylučování nároků nedosahujících 100 000 Kč pak vede především k právní nejistotě, porušování základních zásad civilního procesu (zásada rychlosti a hospodárnosti řízení, zásada objektivní kumulace), což zcela jistě nekoresponduje s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Jistou naději autoři spatřují v možné budoucí novelizaci občanského soudního řádu v podobě vládního návrhu zákona, který je ke dni uzavření rukopisu tohoto článku předmětem projednávání v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky jako sněmovní tisk č. 932/0. Poměrně rozsáhlá novelizace občanského soudního řádu se dotkne (bude-li v této podobě publikována ve Sbírce zákonů) též pravidel věcné příslušnosti. Problematické ustanovení § 9 odst. 6 písm. r) občanského soudního řádu by dle návrhu mělo být bez náhrady zcela zrušeno s tím důsledkem, že kritérium ratione valoris již pro určení věcně příslušného soudu nebude relevantní.
JUDr. Aleš Doubek
JUDr. Rostislav Tomis