K formě plné moci k založení obchodní korporace
Forma plné moci pro právní jednání v rámci obchodní korporace, které vyžaduje notářský zápis, byla jednou z nejpalčivějších otázek, kterou přineslo přijetí nového občanského zákoníku („NOZ“) a zákona o obchodních korporacích („ZOK“). Odborná veřejnost včetně notářů si novou právní úpravu vyložila tak, že v souladu s § 441 odst. 2 NOZ je pro zastoupení při jednáních vyžadujících formu notářského zápisu třeba, aby byla plná moc udělena taktéž ve formě notářského zápisu, a že toto pravidlo se bez výjimky vztahuje také na obchodní korporace.
Notáři tudíž od 1. ledna 2014 odmítali plné moci, které měly pouze úředně ověřený podpis s vysvětlením, že plná moc je neplatná, a tudíž by i právní jednání učiněné na jejím základě bylo neplatné. Dané pravidlo korporacím mimo zvýšených nákladů na další notářský zápis přinášelo také komplikace v podobě povinnosti společníků dostavit se k notáři k udělení plné moci, což je stav, jehož zamezení má zplnomocnění třetí osoby k právnímu jednání v prvé řadě sloužit.
Tento stav byl všeobecně přijímán až do 27. listopadu 2014, kdy Nejvyšší soud ČR vydal usnesení sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 znamenající průlom v chápání formy plné moci. Usnesení Nejvyššího soudu přineslo v tomto ohledu dvě zajímavé myšlenky. Předně Nejvyšší soud judikoval, že § 441 odst. 2 NOZ je třeba vykládat ve vztahu k § 580 odst. 1 NOZ, tedy, že udělení plné moci v jiné než zákonné formě je neplatné pouze tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel zákona. Nejvyšší soud zároveň vyjádřil přesvědčení, že smyslem a účelem udělení plné moci ve formě notářského zápisu je ověření totožnosti osoby udělující plnou moc a zajištění, aby plná moc byla udělena k zamýšlenému právnímu jednání, čehož lze dosáhnout také úředním ověřením podpisu na plné moci. Plná moc s úředně ověřeným podpisem, která zmocňuje k právnímu jednání ve formě notářského zápisu, tedy sice není v souladu se zákonem, není však z toho důvodu neplatná.
Druhá část judikátu Nejvyššího soudu se zabývala vztahem § 441 odst. 2 NOZ a § 6 odst. 1 ZOK, který stanovuje písemnou formu s úředně ověřeným podpisem pro právní jednání, jehož účelem je založení, vznik, změna či zánik korporace. Nejvyšší soud došel k závěru, že § 6 odst. ZOK je vůči § 441 odst. 2 NOZ ustanovením zvláštním, které se uplatní přednostně. Jinými slovy, pokud se udělovaná plná moc týká například založení korporace, postačí k její platnosti, je-li opatřena úředně ověřeným podpisem, a to bez ohledu na skutečnost, že zakladatelskou listinu je třeba sepsat formou notářského zápisu.
Výše popsaný judikát Nejvyššího soudu vyvolal ostrou reakci Ministerstva spravedlnosti, které označilo výklad zákona provedený Nejvyšším soudem jako jdoucí proti jeho původnímu obsahu a vyvolávající právní nejistotu. Pro úplnost je třeba dodat, že Ministerstvo spravedlnosti v létě roku 2014 předložilo návrh tzv. „urgentní“ novelu NOZ, která obsahovala ustanovení, které mělo fakticky totožný dopad na praxi. Podstatou ministerské kritiky je tedy to, že ke změně přístupu mělo dojít formou zákonné novelizace a ne soudním výkladem.
Odborná veřejnost se k judikátu Nejvyššího soudu staví rozporuplně, kdy jedna část judikát vítá coby logický krok, a druhá zastává názor, že se § 441 odst. 2 a § 6 odst. 1 ZOK věcně míjí, čímž je specialita daného ustanovení ZOK značně omezena.
Závěrem lze dodat, že diskutovaný judikát je rozhodnutím pouze jednoho senátu Nejvyššího soudu, ten jej však navrhl k publikaci ve Sbírce. Bude-li dané rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek absentovat, naznačuje to, že se Nejvyšší soud, jako celek, s tímto rozhodnutím neztotožňuje.